Hody

Svatováclavské hody, jaké jinde nezažijete

Fotogalerie z udělování dekretu o zápisu hodů jako nemateriálního statku lidové kultury JMK

Městečko Vémyslice leží jen asi šest kilometrů jihozápadně od Moravského Krumlova v malebném údolí řeky Rokytné. Skutečnost, že místní obyvatelé slaví své hody nejokázaleji z celého Moravskokrumlovska je již po několik staletí všeobecně známa. A není se čemu divit. Vémyslické hody mají totiž dávnou a pozoruhodnou tradici, na kterou mohou místní hrdě navazovat i v současnosti.

Svatováclavské hody se každým rokem konají o nejbližší říjnové neděli po svátku svatého Václava (28. 9.). Za zmínku stojí, že se v minulosti vedle hodů držela ve Vémyslicích také pouť při příležitosti svátku Narození Panny Marie (8. 9.), což souviselo se zasvěcením zdejšího farního kostela. Vzhledem k tomu, že pouť i hody probíhaly v rozmezí jediného měsíce, zástupci Vémyslic se pořádání pouti nakonec zřekli. Kdy se tak stalo, prozatím spolehlivě říct nemůžeme. Tuto skutečnost však vedle paměťové tradice podporují i některé starší obecní účty.

Nejstarší ověřené zprávy o hodech ve Vémyslicích najdeme v obecních účtech z první poloviny 18. století. Vémyslické hody jsou přitom těmi nejvážnějšími a nejstřídmějšími z celého Moravskokrumlovska. Dodnes je totiž provází upomínky na osvobození městečka od roboty abatyší Konickou ze Švábenic roku 1547. Vážnost hodů souvisí jistě také s rokem 1556, kdy byla obec povýšena na městečko. Za zrušení roboty však museli vémysličtí muži každoročně držet hlídku u Božího hrobu v ženském klášteře Porta Coeli v Tišnově. Díky této povinnosti víme, že oblečení vycházející ze svátečního oděvu členů obecního zastupitelstva, má svou tradici nejméně od poloviny 18. století, neboť na tuto hlídku oblékali místní muži modrý dlouhý soukenný kabát s knoflíky se znakem městečka, černé kalhoty a široký, těžký plstěný klobouk černé barvy.

Do příprav hodových oslav se odedávna zapojovalo snad celé městečko. Vedle úklidu, pečení a věření se škrobily a žehlily slavnostní kroje, mládenci rokovali o tom, kdo bude držet hody a kdo naopak ne. Svatováclavské hody trvaly původně tři dny, a to od neděle do úterka. V současnosti se pořad hodů zkrátil na dny dva, neděli a pondělí, v sobotu se však po stavění máje drží alespoň taneční zábava, takže tři dny hodů vlastně v jistém smyslu žijí nadále.

V sobotu odpoledne se před radnicí staví vysoká mája, oloupaný borový kmen s připevněným olšovým vrškem. Mája se stále vyzdvihuje ručně pomocí tyčí, lan a žebříků. První stárková na vysokou olšovou máju tradičně přivazuje bílý vyšívaný šátek, který musí po dobu hodů chasa bedlivě střežit, aby jej nikdo nepovolaný nezcizil. Kolem ústřední máje každoročně stojí ještě šest menších, smrkových, které vodorovnými ráhny v podobě šestiúhelníku spojují muži na způsob střechy s májou stojící uprostřed. Stříška se následně ozdobí chvojím nebo olšovými ratolestmi, čímž vznikne podloubí zvané stan, pod nímž se tančí. 

O sobotním večeru se zavádějící dívky scházely v domě u první stárkové, aby společně připravily rozmarýnové ozdoby na klobouky stárkům, pro muzikanty a především bohatou rozmarýnovou větev, která se dodnes přišívá k vyšívanému šátku první stárkové. Tento šátek je symbolem celých václavských hodů, tím skutečným hodovým právem. Stárková ho má po celou dobu oslav u sebe a pustí jej z ruky pouze při předávání hodů strécům. V minulosti si každá první stárková takovýto šátek vyšívala sama. Dne je šátek majetkem obce a první stárkové si jej tedy půjčují. Dnes se dívky nad přípravou rozmarýnové ozdoby neschází. Každá ze čtyř stárkových si rozmarýn pro svého partnera připraví sama doma. První stárková si navíc zašije rozmarýnovou větev do zapůjčeného šátku, který se ovšem musí ještě předtím naučit správně složit.

V neděli ráno se v místním kostele Narození Panny Marie sloužila sváteční mše. Samozřejmě, mše se slouží i dnes, ovšem bez účasti chasy. Ještě ve dvacátých letech minulého století chodívali po mši svaté stárci na faru, ke starostovi, do školy, do mlýna a do dvora. S postupem času se oficiální obchůzky omezily pouze na návštěvu pana starosty, kam se s žádostí o povolení držet hody chodí ostatně dodnes. Hned po obědě vyrazí od radnice čtyři stárci, opět seřazeni ve vší důstojnosti v přísně sevřené řadě, za doprovodu ostatních mládenců a muziky pro své taneční partnerky. Dodnes se dle tradice s obchůzkou začíná u čtvrté stárkové a končí u té první. I proto se vždy dbalo, aby první stárková bydlela blíže stanu.

Když chasa obešla téměř celé městečko, zavádělo se v kruhu pod stanem. Nejprve pod podloubím zatančili stárci se stárkovými čtyři kolové tance. Od počátku šedesátých let 20. století se tančí kolové tance pouze tři: slavnostní valčík zvaný Rakušanka, veleslavínská polka, které se zde říká drndavá a klasická polka, případně druhý valčík. Když dotančily stárkovské páry, následovalo ihned zavádění domácí chase. Poté následovalo zavádění chlapcům neřádným a nakonec chase přespolní, dědině po dědině.

Ještě za první republiky se zavádělo každý den. Zavádělky musely mít každý den jiný krojový komplet,  jehož vzhled máme spolehlivě doložený u sousední obce Rybníky. Zatímco pondělí byl den klidnější zasvěcený po odpoledním zavádění tanci a zábavě, úterek byl naopak den nejočekávanější, jelikož se zavádělo strécům, ženatým vémyslickým mužům. V úterý mládenci obešli celou obec, aby každého pozvali na již zmíněné strécovské hody. Nejdéle se chasa zdržela v domě čtyřech stárkových, které musely mládence bohatě pohostit. Když skončilo zavádění chasy, mládenci přivedli svá děvčata strécům, kteří na ně již čekali v hostinci. Prvním stárkem stréců býval vždy starosta obce. Když přišli pod stan, mládenci jim nabízeli rozmarýny, které stréci vykupovali. Po dvou čestných tancích se zavedeným děvčetem si již každý ze stréců zašel pro svou tetičku. Tehdy se již do tance dali všichni přítomní a veselí pokračovalo až dlouho do noci. V současnosti se strécovské hody přesunuly na pondělí. 

 

OJEDINĚLOST VÉMYSLICKÝCH HODŮ

Svatováclavské hody ve Vémyslicích se vyznačují hned čtyřmi, dnes ojedinělými obyčejovými rysy, které je od okolních obcí Moravskokrumlovska odlišují. Jde v prvé řadě o existenci čtyř stárků a čtyř stárkových. Ti byli sice dříve běžní i v jiných obcích regionu, následně se však jejich počet redukoval na tři páry, dva nebo dokonce na jeden. Dále mluvíme o stavební konstrukci stanu, pod nímž se během hodů zavádí, a o které jsme si ve zkratce pověděli výše. Ten znali v dohledatelné minulosti pouze v nedalekých Šemíkovicích a pak na Telčsku. Všude však stany zanikly. Následně jde o kroje, které zejména v dívčí podobě plynule navazují na regionální moravskokrumlovskou variantu. Ta všude jinde zanikla a teprve v současnosti dochází v některých lokalitách k jejímu postupnému znovuzrození. Mládenci svůj kroj pozměnili krátce po roce 1850, kdy některé jeho starší součásti, především vestu a koženky, odložili a doplnili je novými, zejména tehdy módním motýlkem a bílými rukavičkami. Nakonec musíme zmínit tanec známý jako drndavá, jenž se v tomto kraji při zavádění dodnes tančí již jen ve Vémyslicích. Tanec byl dříve známý například také v Rouchovanech. Od okolních obcí a vlastně i od celého regionu se svatováclavské hody liší i svou vážností a střídmostí, která snad pramení z jejich vědomého propojení a návazností na události z 16. století, a to ze zrušení roboty a následného povýšení na městečko.

KROJ VÉMYSLICKÉHO STÁRKA A STÁRKOVÉ

Kroje v okolí Moravského Krumlova postupně zanikaly krátce po roce 1850. Zatímco mládenci svůj kroj odložili hned počátkem padesátých let 19. století, děvčata místy ve slavnostním kroji zaváděla ještě kolem roku 1870. U čtyř vémyslických stárků a především u jejich partnerek však kroj při slavnostním nedělním zavádění přežil celá dlouhá desetiletí až do dneška, ostatně jako jediný žijící a nikdy nezrekonstruovaný zástupce krojů z celého Moravskokrumlovska.

 

V rámci etnografické rajonizace Vémyslice řadíme k národopisnému regionu HORÁCKA A PODHORÁCKA, který se však rozkládá na poměrně velkém území a je tedy zákonitě dosti rozmanitý. Členíme jej proto do menších národopisných celků, k nimž patří i DOLSKO. Samotné VÉMYSLICE najdeme na západě Moravskokrumlovska, které přiřazujeme právě k Dolsku. V rámci Dolska se však samotné Moravskokrumlovosko obyčejově odlišuje a tvoří jakýsi plynulý přechod mezi celým PODHORÁCKEM a dalším národopisným regionem BRNĚNSKA. Lidové tradice Vémyslic jsou pro celé Moravskokrumlovsko typické, nejblíže ovšem mají k obyčejům z Rybníků, s nimiž nakonec tvoří jedinou farnost.       

Kroje, které se nosily na území národopisného regionu Horácko a Podhorácko řadíme k ZÁPADOMORAVSKÉMU TYPU. Ten se vedle Horácka s Podhoráckem nosil také v části Brněnska, dále v Němci osídleném Hřebečsku a v národnostně smíšeném Podyjí.

Kroj z Vémyslic zařadil již národopisný pracovník Vratislav Bělík (1900 – 1988). Podle něj existoval ještě v padesátých letech 19. století v bývalém Moravskokrumlovském hejtmanství trojí kroj: z kraje dolního, tj. kroj krumlovský, z kraje středního, tedy kroj rouchovanský (smíšený) a z kraje horního, tj. kroj hrotovický. Kroj se však nelišil střihem, ale spíše barevností a volbou materiálů.

Ve Vémyslicích se nosil kroj KRUMLOVSKÉ REGIONÁLNÍ VARIANTY. Jakýmsi prototypem krojů z celého Moravskokrumlovska je lidový oděv z Dolních Dubňan. Dolnodubňanský kroj je téměř totožný s krojem jamolickým. V Jamolicích se však vedle bílé nosívala také červená výšivka podobně jako na Rouchovansku a Ivančicku. Kroj z Vémyslic, který nás v prvé řadě zajímá, volil vážnější, tmavší barvy, a to především v kompletech čtyřech stárkových, což zřejmě vychází z propojení svatováclavských hodů s hrdostí na zrušení roboty a na povýšení obce na městečko ještě v 16. století. Kroj z Rybníků přijal naopak barevnější, pestřejší odstíny. Kroj petrovický si zase oblíbil odstíny světlejší symbolizující panenskou čistotu zavádělek. Na východním Moravskokrumlovsku je nejlépe zdokumentovaný kroj z Vedrovic, který byl ve své barevnosti ovlivněn pásem německojazyčných obcí, zejména Olbramovicemi. Navíc některé oděvní součástky vedrovickéího kroje přejaly červenou výšivku, a to snad pod vlivem západního Brněnska. Pro zajímavost, kroj z Jezeřan-Maršovic byl již odlišný a v podstatě se rovnal tomu, co se nosilo na Dolnokounicku.   

Věnujme se však samotnému kroji z VÉMYSLIC. Začneme krojem, který o hodech dodnes oblékají čtyři vémysličtí STÁRCI. Za zrušení roboty museli vémysličtí muži každoročně držet hlídku u Božího hrobu v ženském klášteře Porta Coeli v Tišnově. Díky této povinnosti víme, že oblečení vémyslických stárků sahá nejméně do poloviny 18. století, neboť na tuto hlídku oblékali místní muži modrý dlouhý soukenný kabát s knoflíky se znakem městečka, černé kalhoty a široký, těžký plstěný klobouk černé barvy. Až do roku 1951 tento sváteční oděv oblékali také členové obecního zastupitelstva, kteří při velikonoční slavnosti Vzkříšení a o Božím těle nesli baldachýn nad panem farářem, což nakonec dokládají i dobové fotografie.

Přejděme ovšem k samotnému popisu. Původně měl stárek na sobě bílou plátěnou košili, jemně naškrobenou a na manžetách a na prsou zdobenou bílou výšivkou. Na ní nosil poměrně dlouhou černou soukennou vestu. Dále měl na sobě jen těsně pod kolena dlouhé koženky světlé barvy zasunuté do vysokých holínek. Kožený řemen u kalhot byl poměrně široký a zdobený pavím brkem. Na nohou měl stárek oblečené bílé dlouhé ponožky, aby nebyl mezi kalhotami a holínkou vidět ani kousek odhalené kůže. Na hlavě mu seděl černý širák, který zdobil dlouhý prut opentleného rozmarýnu. Stárek navíc chodil v zapnutém dlouhém modrém kabátu, jenž jej při hodech odlišoval od stárků z okolních obcí. Kolem krku měl prostý černý či jinak barevný flór. Někdy po roce 1850 se součástí kroje stal rovněž bílý motýlek a bílé rukavičky, flór se nosit naopak přestal. Nakonec i dřívější koženky zaměnily černé kalhoty dle dobové módy. Dnes už se nenosí ani škrobená košile a holínky vystřídala běžná sváteční obuv.

            Do místního kroje se strojí také čtyři STÁRKOVÉ. Podle Vratislava Bělíka děvčata nosívala černé či tmavě modré sukně, černé hedvábné zástěry čili fěrtoušky a černé živůtky – lajblíčky, kolem krku černý šátek, černé fábory, bílé košilky s baňatými rukávy, na prsou křížem přeložené černé, modré nebo fialové brokátové šátky kladené přes živůtek, na nohou černé punčochy a střevíce. Každá držela v ruce rozmarýnový prut a na hlavu si nasadila důležitý odznak stárkové, tj. zelený věneček s bílými umělými květy. Takovýto věneček však nebyl pouhou ozdobou, ale také viditelným znakem dívčí počestnosti. Ta byla dříve pro stárkovou natolik závažným atributem, že vémyslickým muzikantům o hodech chyběl v kapele dokonce buben. Proč tomu tak bylo? O nepočestné nevěstě, která přesto přišla k oltáři ve věnečku, se zde totiž říkalo, že „měla svatbu s bubnem“.

Podle Karla Holoubka si ve dvacátých letech 20. století vémyslické stárkové načas oblékaly široké hnědé sukně, černý fěrtoch, bílý kabátek s krátkými širokými rukávy a přes prsa tmavočervené, modře květované hedvábné šátky. Hlavu jim stále zdobil umělý zelenobílý věneček a vlasy měly načesány v „drdolku“, na nohou černé punčochy, pro náš kraj však již netypické a pod vlivem módy přejaté vyšší šněrovací botky, tzv. „plinérky“. Zprávu však berme s rezervou. Výše uvedený popis totiž dochované fotografie z vémyslických hodů dvacátých let nepotvrzují. Tak jako tak, v sedmdesátých letech 20. století se vémyslické stárkové natrvalo vrátily ke starší variantě kroje, na krku však namísto černých šátků nosí slušivé bílé krejzlíčky, typický doplněk dívčího kroje z šedesátých a sedmdesátých let 19. století.

Dnes má tedy každá stárková na sobě kratší bílou spodničku zvanou košila, kterou však později nahrazuje již jen bílé soudobé tílko. Na spodničce je uvázané jelito, na nějž se postupně navazují tři naškrobené spodní sukně z bílého plátna zvané škrobínky, a to od nejkratší po nejdelší. Spodní sukně se uvazují na tkanici zepředu. Na škrobínky se obléká do půli lýtek dlouhá naškrobená štofová sukně ozdobená asi deset centimetrů od spodního lemu třemi našitými úzkými stužkami kontrastní barvy. Sukně zvaná vrchnačka se uvazovala původně prostými tkanicemi zepředu. Tkanice nesměly být pochopitelně vidět. Následuje oblékání bílé plátěné košilky s baňatými naškrobenými rukávy. Výšivka je na nich bílá na bílé. Barevná se zde nepovažovala za vhodnou, natož ceněnou. Na košilku se oblékne lajblíček, černý a soukenný se šněrováním vpředu. Stužky jsou přitom rovněž černé, a dodávají tak oděvu stárkové na vážnosti. Dále se oblékne fěrtoušek, tj. poměrně úzká a oproti vrchnačce asi o deset centimetrů kratší černá saténová zástěrka uvázaná na prosté šňůrky dozadu. Fěrtoušek zdobí u spodního lemu černá úzká krajka, která je pro regionální variantu moravskokrumlovského kroje typická. Fěrtoušek je uvázaný pod lajblíčkem, pod nímž tak zůstává ukrytá celá jeho pasovka. Nakonec se děvčeti do kříže uváže brokátový šátek fialové nebo růžové barvy, který kryje celou šněrovačku. Dívka má na sobě černé punčochy, které s postupem času nahradily běžné silonky. Na nohou nosí nízké černé kožené střevíčky s jednoduchou přezkou. Na hlavě s účesem svázaným do drndolu má posazený prostý úzký věneček z umělých bílých kvítků a zelených lístečků.    

            Ve výše popsaném kroji stárkové tančily se svými partnery oblečenými v modrých kabátech pod májí „ve zvláštně upraveném altánku z chvojí“. Za uspořádání hodů a zavádění v tradičních krojích stárci dostávali ještě v sedmdesátých letech 19. století od obce deset zlatých. A peníze se chase hodily. Z obecních účtů totiž vyplývá, že se chasa tou dobou podílela „na uhrazení obecních výloh při hodech“, jinými slovy oněch deset zlatých vlastně vracela zpět do obecní kasy. Později byl tento peněžitý dar zrušen a udělovalo se jen povolení k muzice, ovšem s podmínkou, že stárci se svými partnerkami zatančí na úvod obřadního zavádění „ve starých krojích podle starého obyčeje“. A to byl zřejmě také jediný důvod, proč se ve Vémyslicích původní hodové oblečení stárků a stárkových uchovalo jen s nepatrnými obměnami až do současnosti. To nakonec potvrzuje i níže uvedený text:

Za památný kroje Vémeslckém ve vukoli říkaľ frakaři. To je ale zlobilo, a tak se jednó stalo, v šedesátéch letech [19. století] to tak muhlo bét, že vo hodech přišľ stárci zavádět jen tak ve svéch šatech. To se ale neptéte, co tenkrát starosta stárkum vevedl! Přišel do hospode, praskl hulkó vo stul a křekl: „Mozikanti, přestat hrát, chaso a děvčata dum! Je po hodech!“ A belo! Chasa se rozešla. Všeci poslechľ na slovo. Trvalo to cely štyry hodine, než véboři přemluviľ staroste, abe hode nekazél. Dál se teda říct, ale tatíci téch spanščeléch stárku moséľ jim přede všema pořádně vepocovat. A tak voň teda se zase voblikľ do starodávnéch fraku a hode se potum držele znova dál.  

 

A stárci tehdy udělali dobře. Od oné události neprošlo ani třicet let a ti, co se dříve smáli, začali vémyslické chase kroje závidět. Vémyslice jsou dnes jedinou obcí okresu Znojmo, kde se původní kroj dochoval, nikdy nepřestal nosit a nebylo tak třeba jeho zásadní rekonstrukce!

Dnes se o vémyslické kroje stará Jana Pelajová. Stárkové však do krojů strojí nejen ona, ale i sestry Marta Ambrozová a Magda Preisingerová. Marta Ambrozová je přitom vyučenou švadlenou. Vémyslické kroje proto dokáže nejen opravit, ale některé jejich části rovněž ušít. Vedle toho jsou ve Vémyslicích i další, starší ženy, které kroj oblékat dovedou, ovšem v současné době oblékat nechodí. Počet žen, které kroj obléknout umí, nelze spolehlivě určit. Jedná se však mnohdy o ženy v pokročilém věku, přičemž jejich počet neustále klesá. Tuto dovednost bude tedy s postupem času nutné aktivně předávat dál. Na upřesněnou, krojové součástky se škrobí za studena. Ženy přitom používají přírodní škroby Alba Efekt a Škrob 3E.

 

VÉMÝSLICKÝ STAN

V sobotu odpoledne se před radnicí dodnes staví vysoká máj, oloupaný borový kmen s připevněným olšovým vrškem. Máj se stále vyzdvihuje ručně pomocí tyčí, lan a žebříků, podle pamětníků však kdysi bývala vyšší než dnes. Než se jáma na vysoký a těžký kmen před radnicí vybetonovala a zajistila se k ní pevná kovová podpěrná konstrukce, musela se každým rokem vykopávat jáma nová. Mládenci ji přitom často začínali připravovat i čtrnáct dní před samotnými hody. Žádná legrace to totiž nebyla. První stárková na vysokou olšovou máji tradičně přichystala bílý vyšívaný šáteček, který na stojící májce vlál vždy na tu stranu, kde bydlela. Tato tradice přetrvává nadále. Dnes na něj dívka vyšívá červenou nití velké srdce a svůj monogram. Dva starobylé stárkovské šátky jsou však stále uchovávané v Muzeu Vysočiny Třebíč, kam je věnoval Vratislav Bělík.

Kolem ústřední máje každoročně stojí ještě šest menších, smrkových, které vodorovnými ráhny v podobě šestiúhelníku spojují muži na způsob střechy s májí stojící uprostřed. Stříška se následně ozdobí chvojím nebo olšovými ratolestmi, čímž vznikne podloubí zvané stan, pod nímž se tančí. Kolem tanečního prostoru stojí dřevěné lavičky určené divákům. Stranou podloubí se až do šedesátých let 20. století stavěla ještě jedna menší, šestá máje o samotě, pod níž mohli dříve ostatní hodovníci, zejména děti, během zdlouhavého zavádění tancovat: „To bela májka pro začátečníky“, upřesňuje Jindřich Pelaj. U menší májky se však zastavíme. Pořádek hodových zábav přihlížel k věku i společenskému postavení účastníků. Jelikož dospívající mládež prahla po obveselení, bylo zvykem, že si uspořádala muziku pro sebe v některém stavení, v našem regionu častěji venku pod májí stojící stranou hlavního tanečního prostoru. Dospívajícím dětem přitom hrál k tanci flašinetář nebo harmonikář, kterého si samy platily. Na Brněnsku se takovéto zábavě říkalo muzika „pro malý, ho maléch“. Malé muziky všeobecně zanikaly vlivem školních zákazů podobně jako u masopustu. I přes jejich zákazy učitelstvem brojícím proti užívání alkoholických nápojů mezi nezletilými však byly malé muziky mlčky trpěny a vesnickým kolektivem přehlíženy i nadále, o čemž máme několik dokladů z obcí kolem Moravského Krumlova. Je tedy více než pravděpodobné, že si dospívající mládež uspořádala pod malou májkou stojící stranou své vlastní hody a až později se místo stalo pouhým shromaždištěm dětí, které si pod ní jen tak pro obveselení zatančily.

Pro hudebníky se u zdi radnice postavilo ještě lešení. Plac pod stanem se navíc vysypával bodlou – jehličím, aby to při tanci lépe klouzalo. Dnes už jehličí nahradil písek: „Ta bodla bela ale stejně lepší!“, říkávají s úsměvem starší pamětníci.

            Jak se ústřední máj s podloubím staví, popisuje detailně Ing. Libor Pelaj: „Stan se obvykle staví za účasti pěti desítek mužů. Máje se dříve vsazovaly do předem vykopaných jam, dnes se zasunou do železných stojanů, které zůstávají na place natrvalo:

 

1. Je vztyčena středová májka (kmen borovice a na něj naplátovaný olšový vršek), do níž musí být zapuštěny tři vykované hřeby, které následně drží konstrukci stanu. Hřeby musí být zapuštěny do určité výše, přibližně o jeden metr výš, než „kříž“ na májkách pro obvodový kruh ráhen, aby měla konstrukce stanu požadovaný tvar.
2. Je vztyčeno šest vedlejších májek (kmen smrkový, na nějž se naplátuje asi dva metry vysoký zelený smrkový vršek), do nichž je zapuštěn tzv. „kříž“ vytvořený ze dřeva. „Kříž“ je vytvořen laťkou procházející skrz májku ve výšce obvodových ráhen stanu, tato laťka směřuje k hlavní máji. Je to vlastně nosný prvek celého obvodového kruhu.
3. Je vytvořena konstrukce obvodového kruhu ze šesti ráhen a to tak, že je silnější konec ráhna položen na „kříž“ z vnitřní strany májky a přivázán pevně k májce (provazem protaženým přes provrtané ráhno). Tenčí konec volně přesahuje přes „kříž“ vedlejší májky z vnější strany a je také přivázán provazem. Používaná ráhna jsou různě dlouhá, proto jsou provrtána pouze na silnějším konci, tenčí konec provrtaný není.
4. Od středové máje je na hřeby položeno ke každé májce jedno z obou stran provrtané ráhno, opět je pevně přivázáno provazem k máji a k májce přivázáno podle potřeby.
5. Tímto krokem vznikne základní konstrukce o šesti polích. Do každého z těchto polí se ještě umístí dvě ráhna (pole se tím rovnoměrně rozdělí) a to tak, že je silnější konec ráhna přivázán k hlavní máji a tenčí konec volně leží na ráhnu tvořícím obvodový kruh. Tím je umožněno pokrytí konstrukce větvemi olše. Ke středové máji je celkem připojeno 18 ráhen vytvářejících vysoký úvaz z na sebe poskládaných ráhen. Navazování ke středové máji je dosti obtížné. Vše se musí důkladně vyměřit a muži při tom musí počítat s tím, že každá májka do železného stojanu sedne, čímž se sníží. Kdyby na to zapomněli, stanová konstrukce by nepřipomínala stan, ale spíše trychtýř.
6. Celá konstrukce stanu se nakonec svrchu pokryje olšovými větvemi vytvářejícími nad placem zelenou stříšku.“ 

Obdobné konstrukce máme doložené z Telčska a také ze Šemíkovic nedaleko Rouchovan na Hrotovicku. Z Moravskokrumlovska je takováto úprava kruhového prostranství kolem máje doložená pouze z Vémyslic. Podobnou konstrukci, často velkých rozměrů, mají dnes o hodech v letním čase na Podluží; říká se tu hody „pod zeleným“. Kolem máje se v tomto Vémyslicím vzdáleném kraji stavěla ohrádka (nebo také zahrádka) z dřevěné mříže opletené klestem s jeřabinami, obyčejně se třemi vchody, označenými praporky.

Hrdost na specifický stan bývala svého času v městečku Vémyslice zřejmě očividná. Podle Vratislava Bělíka se Vémysličtí dlouho posmívali obyčejným pentleným májím, stavěným na návsích osamoceně, tak jako v sousedních Dobelicích či nedalekých Rybníkách nebo Petrovicích. Vémyslické specifikum se však jednou ocitlo v ohrožení. Dne 1. května 1935 byla totiž před radnicí vysazena „lípa míru“. Chasa se proti tomu pochopitelně bouřila. Nic naplat, lípa prý měla být náhražkou vysoké máje a kolem ní se mělo i tančit. Nenáviděná inovace tu ovšem vydržela jen do konce druhé světové války. Pak ji místní co nejrychleji zlikvidovali, aby náhodou nenarostla do výše, která by hlavní máji zastiňovala.